Vstupuju po podlaze, která se mírně svažuje. S každým dalším krokem jako bych se vracel o pár let zpátky. "…Sedumdesátdevět, sedumdesátšest,… zírám kolem jak klouček na párovku. Sakra, kolik to bylo? Stojím před výčepem – tipuju konec šedesátek – podle nálady tanky ještě nepřijely. Objednávám tedy ne dvě piva, ale dvě "tykadla". Samozřejmě zbytečně, už jsou roztočený.
Cinknutí skla a opatrná aklimatizace. Pudově monitoruju prostor: po pravé straně je vymezený jediný stůl pro nekuřáky. Pod neprostupným monolitem dýmu můžeme při troše štěstí zachytit kontury jinak slušně obsazeného srazu imitátorů Krakonoše (taktně přehlížíme žluté skvrny na jejich džískách, které jsou jistě starší než kultura automatického praní).
Slovní přestřelka mezi hospodským a cyklistou, který hodlá parkovat přímo u dveří a tím blokovat přístup dalším Krakonošům, pár vteřin ilustruje zdejší názorovou otevřenost.
Při dalším loku na stojáka (už jako doma) se mi skrz dno pulitru promítá tvář nějakého Japonce. Zbystřím a během hledání nápisu "Zde se kalil Franz Kafka" slyším, jak říká: "…studying ethnology". Kde jinde poznat Čechy líp než v hospodě.
Na nástěnce za mnou řádí Mejla Hlavsa, který tu hrál půl roku před smrtí (takhle se nakládá s časem). Fotka hrobu Jacka Kerouaca, pohlednice s hipísáckou dodávkou a pozvánky na oblastní hácéčkový festivaly jenom vyjasňují, jací hosté tu usrkávají z piva. Prohrabuju se v papírech, na který nevyzbyly špendlíky, když čtu vpravdě konspirační leták: "Bůh nestvořil člověka, člověk stvořil Boha". Strhávám pohled a instinktivně se otáčím do sálu. "To já ne! To…". Ale kupodivu nikdo nevstává od stolu s uraženým hrdlem lahváče a pohledem brzkého ukojení inkvizitora. Asi to tu s tim arcibiskupstvím nebude zas tak horký…
Tlak v močovém měchýři mi dodává odvahy vydat se do velice rizikové levé části traktu, kde tuším toalety. Celou dobu se odtud valí neskutečný hluk, který z naší návštěvy dělá spíš nepovedený výstup dvou mimů.
Prosmýkám se mezi stoly do posledního místa obsazenými vlasatými lidmi ve srandovním oblečení.
Vestičky, lennonky, koně, hřeben v zadní kapse… S takovou pitoreskností, by působili nepatřičně snad i v Šabachově knížce. Hmm, něco tu jakoby nehraje (a není to hudba). Ony i ty ceny se zdaj nějak moc socialistický…
Až teď mi to došlo:
Natáčí se tu pokračování filmu "…a bude hůř"! No jasně. Tak to je vtipné! Nikde žádnej mobil, žádný Malborky, taky mi to mohlo dojít.
V davu hledám Čestmíra Kopeckého, nemohu ten jeho knír mezi tolika komparzisty najít. Asi tu není, … ovšem není tu ani kameraman. Možná támhleto je skriptka, no… ne.
Až teď mi to došlo: žádný film se tu nenatáčí. …záchod.
Má tu výhodu, že když stojíte u pisoáru a někdo vstoupivší otevře dveře, můžete volnou rukou duchapřítomně zdravit hosty přímo do sálu.
Naštěstí jsem nemusel zdravit, tak si s nepošlapanou hrdostí prohlížím kapelu. Psychedelickej bigbít. Frontmen celkem obstojně přitápí na woodstockovské náladě svou kopií Les Paulky. Přivírám oči a vidím mimikerskej Bič Boží, přivírám ještě víc… Jimmy Page nechává svý prsty s frenetickou kadencí pobíhat po pražcích. Koutkem oka pozoruju, kdo všechno se oddává jeho virtuozitě. Hmm, nikdo? Jeden člověk pokyvuje do rytmu.
V publiku sedícího fajšmekrovsky u stolů přeřvává jeden druhýho. Možná hádka o nejlepší pasáž z Maga, možná pravděpodobný důvody, proč nepřijel štáb.
Roztáčí se barevné kolo zavěšené na zdi, jehož neznámý smysl mě fascinuje a jeho barevné spirály hypnotizují první opilce. Kapela ale dohrává poslední píseň, s tím, že nic dalšího nemá, přičemž za potlesku méně než tří neherců přidává další zářez. (nutno dodat, že tenhle trik možná naposledy fungoval na prvních mejdanech Karla Vlacha).
Někdo vykřikuje, že zbývá ještě deset minut. Kapela už ale opravdu vyčerpala i všechny utajené písně. V tom se zvedá – ! – od zadního stolu jeden z Krakonošů a míří na pódium! S přesvědčujícím gifem si hází basu přes rameno a nechává vzpomenout na své mládí v trash-metalové kapele. Jeden z místních jinochů řve do mikrofonu místní bajky. Volume doprava, spirály nabírají na rychlosti.
Hostinský zapíná záložní zdroj energie. Světla v ulicích pohasínají…
To, co bylo do teď hlukem je smeteno tlakovou vlnou monstr-brutální apokalypsy zvukové detonace. Hravě by byl přeslechnut i dosud největší hluk způsobený člověkem – piána padajícího ze schodů do skladu s vědry. Opilost a svoboda živočišných projevů se metamorfují do všeobjímajícího pohanského tranzu – ty nejsmělejší z bezzubých žen se agonicky svíjejí mezi stoly, muži si se zvýšenou frekvencí upravují svá torza mastných vlasů a psi nerozlišitelných plemen se prohrabávají ven. Jen lidé v batikovaném oblečení se tiše usmívají. (Některé lidi by nevyvedl z míru ani set kabátovských hymen v nastudování orchestru Českého rozhlasu.)
Hospodský zasypává vším ledem pojistkovou skříň a druhou rukou píše dva rumy na sekeru. " A slivovičku ještě…". V tom kdosi vráží do sálu a v hodině dvanácté posunkami naznačuje, že právě odbíjí desátá.
Z vteřiny na vteřinu všechno ustává, kolo se dotáčí, vibrující sklenice přestávají vychlístávat pivo ke stropu a…
"Pššt!"
Nikdo nechce riskovat příjezd žluto-bílých vozů s nápisem VB.
Tak dobrou, Genie loci.