……………….
Chci si vybírat ty nejhorší stezky, abych poznal hory,
který křižujou.
Protože poznat je jakkoli jinak může být voda, to se
ví, ale i rtuť.
Chci si pořezat nohy v bahně.
Protože rány, co se nehojí jsou vědomím života.
Chci žít bezbranně, jak probouzející se město.
Takový, ve kterým vás netrestaj za dovádění
v jeho ulicích.
Chci bezelstnost, se kterou se matka stará o
mláďata.
Chci toho moc.
V počtech málo, moc v nesmělosti.
Chci se zalíbit lidem, o kterých
pochybuju.
Pochybuju o všech, protože hledám jehly v kupkách
sena.
Ty vrány, vedle kterých si na chvíli sednout.
Chci vidět jak lítaj, jak si čistí peří, jak moc se
milujou.
Chci respekt bez potřeby jedinýho slova úcty.
(chci lásku bez potřeby jedinýho zkurvenýho smajlíku)
A ráno po flámu na římse od holubinců se jich nejistým
hlasem zeptám, jaký si vybíraj stezky.
Jestli ty, co já.
Kdo jsou vrány?
Kdo jsem sám?