Ležím si v trávě, která už pomalu dává adieu svému uniformnímu sestřihu. Čtu si, když se do mýho periferního pole kradmě posouvá postava asi třináctiletýho kluka. Schyluje se k další vtipné konverzaci..
Tihle lidi nikdy nezdraví, díky čemuž můžu v klidu vyloučit, že by chtěli třeba vědět kolik je hodin.
Posledních pět metrů si krátím hádáním, čím začne.
Pohled z očí do očí… Jeho šilhavost mě na chvíli znejistí, jestli se skutečný respondent nenachází na druhé straně chodníku.
"Kámo, potřebuju nějakou skéru.", vypadne z něj.
Standart, co dodat. Zvlášť v bratrském "kámo" vyčnívá nepřesvědčivé podání tónu, že kdyby se šlo v noci pro okapy, budu první komu zavolá.
Ten pocit ale přebíjí moje zvědavost po slově "skéra" . Slyšel jsem dobře? Jedno z prvních vysvětlení, která bleskově utvořily frontu v mojí mysli tvrdí, že chce poradit jaká kérka by nejlíp vystihovala jeho ustupující dětství.
"Co to je?", vracím strohej úder.
"Ty nevíš, co to znamená?"
"Ne" (nerozumím každýmu argotu, vole).
"Tak nic, ty jsi křesťan!"
"Ne" (přestože slavím Vánoce) .
Chtěl jsem se zeptat co to je, protože s takovou bych v místní hierarchii určitě nemoh balit ani svačiny. Ale než jsem se nadechl už opodál vysvětloval svýmu parťákovi (horské kolo s typickým soundem dodělávajícího orchestriónu a komplet adidas), že jsem úplně marnej.
PS:
Dva dny na to se vracím z práce, když mě zastaví slova dětí, jejichž veškerý naděje denně skomíraj na peronu nákladního nádraží:
"Nešels tudy včera?"
"To je možný." (stejně jako dvacet sedum předchozích dní)
"Máš u nás přezdívku…"
Cože? Polykám připravený "Ne, nemám".
"Jakou?"
"Ježíš." (zmateně si srovnávám mě a Ježíše..snad ty sandále, ale…)
"Nemáš cígo?"
"Ne."
"Ani ganju?"
"Ne, čau."